Sicílie

Výlet silvestrovský za živým ohňostrojem   26.12.03 – 3.1.04

Letos přišly vánoce hodně pozdě. Všichni už sou z toho nervozní a nedočkavý. Já sem zase nervózní z toho, že už je ta zima ňáká dlouhá, všechen ten hnus vůkol nebere konce. Břečky, bahno, sníh, hnusnej vlhkej mráz, tma, deprese a komprese, a jaro v nedohlednu. Rozhodli sme se tedy s nejbližšími, nepřihlížet dále vlastnímu utrpení, a sestrojili sme vychytralý plán.

Sotvaže sme pod stromečkem dárky oloupali, vytáhli sme ze skříně ruxaky a začali je plnit nezbytnostmi. Otřásli sme do nich všechny dobroty ze stromečku, přihodili z ledničky kapra, plavky a pasy, a 26ýho, časně ráno, dlouho před rozbřeskem, naskakujem do expedičního vozidla El Pepé, a nepozorovaně, avšak velmi hbytě, opouštíme naši vlast. Rozhodli sme se totiž strávit přelom roku někde, kde sou k tomu lepší podmínky, kde člověk ihned nevrhne, podívá-li se z vokna. Řekli sme si tedy, že pojedeme dolu za sluncetem, tak daleko, dokud to půjde. Stejně tam dóle máme ňáký restíky a nedořešený projekty.

Uháněli sme dlouho a daleko, až to najednou dál nešlo. Po 2000 kilometrech přišla Pepého past, na níž Pepého ponor nestačil. Museli sme tedy využít služeb mafie a jejich loďstva. Netrvalo dlouho a stáli sme o5 na suché půdě, nikoliv však na kontinentální, nýbrž na ostrově Sicílie. Tam sme Pepého odložili v přístavu Milazzo a dál nás již neprovázel. Druhý den časně ráno sme se totiž nalodili na rychlou rychloloď a za svítání slunce, plni dojmů přihlíželi, jak pevnina nenávratně mizí v dáli.

Ani sme nestihli prozkoumat celou loď, včetně motorového prostoru a kotelny, když se již před námi začal zjevovat náš první velký cíl, ostrov Vulcano. Na tom se nám posléze také podařilo vylodit, přestože až na druhej pokus ( při prvním oficiálním pokusu sme nějak neměli čas, protože sme loupali mandarinky z vlastní sklizně a když sme se tedy nachystali k výsadku, shledali sme, že už ostrov o5 mizí na šírém moři. Museli se tam tedy s námi vrátit, domluva se Sicilskýma mafiánama plnýma pochopení byla příjemným zážitkem:-)

Ostrov Vulcano nás přivítal podezřelým smradem, nejdřív sme mysleli, že tů něco moc velkýho nějak hnusně chcíplo, ale záhy sme spatřili pravý původ této svěží brízy. Všude tů totiž ze země syčí sirný dýmy, všechno je žlutý vod síry, všechno bublá, moře, pláže, i přilehlá bahenní jezírka. Neodolali sme pokušení krásných černých rozžhavených pláží, rozpáleného sluníčka a celkové vánoční pohody, a střemhlav sme se vrhli do moře. Nejvíc nás samozřejmě zajímaly ty bubliny, byly teplý a smrděly, nejdřív sme mysleli že tam má ňákej potápěč zažívací potíže, zkoušeli sme to ucpávat nohou, ale na Vulcánu je to prostě normální. Když sme se příjemně schladili, rozhlédli sme se po okolí a zjistili, že nás na tomto krásným ostrově, plným palem, pomerančů a sopek, čeká ještě mnoho práce.

Poobědvali sme tedy něco pomerančů a mandarinek a vyrazili na obhlídku ostrova. Seznámili sme se s místními obyvateli, kulturou a obyčeji, a poté se vydali xvému hlavnímu cíli, a tím byl kráter dominantní sopky Gran Cratéra, z nějž se podezřele valí dým. Jestli se tam nahoře něco zajímavýho děje, tak u toho nesmíme chybět.

Jali sme se tedy stoupat do příkrého kopce, všude samá šqára a popel, občas sme se zase sesunuli o kus z5 do údolí, nicméně když sme se po asi 400 výškových metrech začali podezřele dusit, bylo to pro nás znamením, že se již blížíme cíli. Po chvíli kuckání a dušení sme opravdu stanuli na hraně kráteru, z nějž se mohutně valí štiplavý jedovatý krásný dým.

Pohled do kráteru plného síry a jedovatých par byl tak příjemný, že nebylo třeba dlouho přemýšlet o dalším programu a rovnou sme se jali sestupovat dolu na dno kráteru.

V kráteru je krásný teplíčko, všechno tam syčí a ze zářivě žlutých průduchů se valí silně aromatické esence.

Zamýšlíme se nad tím, jaká to musí bejt podívaná, když se sopka občas naštve a celý to tady vyprskne. Když už naše plíce přestávaji snášet koncentraci síry a máme dostatek vzorků pro další výzkum, vylejzáme z kráteru. Chvíli ještě skotačíme okolo kráteru, kocháme se krásným rozhledem do dálky a daleko na moři vyhlížíme majestátný a mýtycký kužel sopky Stromboli, jednoho z našich hlavních cílů výletu. Poté sestupujeme z5 dolů a  na sklonku dne se ubytováváme na pláži a usínáme v hedvábně černém písku.

Brzo ráno vstáváme a spěcháme na molo, abysme nezmeškali loď, která nás má odvézt qysněné sopce Stromboli. Však jaké přeqapení, kapitán nás odmítá s tím, že se na Stromboli bojí, že sou tam velký vlny, nejde tam přistát, a ještě by tam na něj šplouchlo něco červenýho... „Tož choď, choď, šak von nás tam vezme jinej“, pravili sme mu. Jaké však další přeqapení, von nás tam nechce odvezt nikdo! Ukecáváme každou loď, ale jakmile slyší slovo Stromboli, vstávají jim vlasy na hlavě. Celej den tů bezvýsledně trčíme, až na sklonku dne nám mořeplavec Tizziano slíbí, že nás tam odveze. Hurá, naskakujem na loď. Nicméně po pár minutách plavby Tizziano usoudil, že nás tam nakonec radši neodveze a vysadil nás na ostrově Lipari. Sme v pěkným kopru, dochází nám nápady. Ubytovali sme se tedy v kaktusovým háji a zkusíme poslední možnost ráno.

Ráno vstáváme s rozbřeskem a spěcháme do přístavu. S vycházejícím slunéčkem na nás zasvítila i naděje. Jaké to štěstí, poslední časově schůdný trajekt nás nakládá a vyráží směr Stromboli. Zanedlouho před námi z moře vystupuje majestátný kužel, z kráteru se valí dým. Stojíme na přídi, čumíme jak vondatry, a pozorujem, jaxe pomalu přibližuje. Je to jako cesta do pravěku. Právě tam před námi leží odpovědi na mnohé otázky o formování a geologickém vývoji Země. Stromboli je jedna z nejčinnějších a nejčipernějších sopek na světě, vybuchuje každých 10-20 minut. Je vysoká 1000 metrů a je krásná.

Loď nás vyklopila na pobřeží a ujela. Prozkoumali sme tedy krásné černé pláže a vydali se dále, stoupat směrem vzhůru. Na pobřeží Stromboli dokonce žije pár smělých obyvatel, kteří se tu naučili žít s handycapem, že jim nedrží hrnečky na poličkách a že jim občas od lávy vyhoří zahrádka. Stoupali sme tedy vzhůru ke kráteru, asi ve výšce 200m je taková vyhlídka, kam se ěště smí, dál už je přísnej zákaz. Dál se smí jen za určitých okolností s předem sjednaným průvodcem. To nás nějak zvlášť neodradilo a pokračujeme vzhůru sopečným popelem, po pravici pozorujeme Sciara del Fuoco, svah, po němž stéká láva mnohdy až do moře. Po několika hodinách výstupu potkáváme nějaké turisty (velice jim veřejně děkujeme za velmi efektivní upozornění), kteří nám praví, že tam někde výše je přítomen nějakej průvodce a žene před sebou dolu 2 další občany, že tam nikdo nesmí být. Zamysleli sme se tedy, a usoudili, že by bylo smutný, hnát se sem takovou dálku, a paxe nechat zadržet strážníkama. Uchýlili sme se tedy stranou do křoví a tam se rozhodli přečkat, až tma zažene i průvodce dolů ze svahu. Asi po dvou hodinách se vydáváme o5 vzhůru, tentokrát však již po tmě, navíc bez čelovek a jiných světelných zdrojů, abychom nebyli z údolí spatřeni. Klopýtáme v sopečném tufu, sopečný popel nám bubnuje do hlav, občas se ozve silné zahřmění a celá zem se otřese. Nic nevidíme, ale víme, že musíme stále vzhůru, dokud nestaneme na vrcholovém kráteru, na jehož boku se dějí úchvatné věci. Jen měsíc je nám velikého dobrodružství svědkem. Po dalších hodinách nočního výstupu, aniž bysme v to ěště věřili, sme stanuli na bočním hřebeni a přímo před námi se rozestřelo to nejúchvatnější představení, nejhezčí divadlo na světě. Za pekelnýho hřmění a burácení vyletujou do výšky stovek metrů tuny rozžhavené lávy, obloha je zalita rudou září, jako nad Kladnem v době nejrozqetlejšího komunizmu, žhavé kamení nám dopadá téměř k nohám.

Uchváceni pokračujeme až na vrchol, na hranu hlavního kráteru, odkud vidíme přímo do útrob pekla a se zaujetím pozorujeme fantastický živý ohňostroj, rozverné úchylky matky přírody. Uvnitř kráteru se to strašně vaří, bublá, sype se kamení, ozývají se zvuky jako z kamenolomu, upřeně do něj hledíme a čekáme na výbuch. Náhle se celá zem otřese, brány pekla se otevřou a za strašnýho hřmění letí ohnivá marmeláda k nebi. Chlístance lávy dopadají skoro na nás. Všude okolo nás je stvrdlá láva, občas to asi šplouchne dost daleko. Po 15ti až dvaceti minutách se celá paráda opakuje, mezitím na jiných místech kráteru vybuchují menší erupce. Dlouho do noci hledíme na silvestrovskou estrádu, jsme z toho unešeni, naše srdce plesají nad mocí a silou přírody. Přestože se nikomu z nás nechce přerušit sledování představení, dlouho po půlnoci rozbalujem stany, abychom se uložili xpánku. Však našli sme si místa na stan tak, abysme měli i z ložnice výhled přímo do pekla a ještě než nadobro usnem, necháváme se ukolíbat pohledem do veselého kráteru. Někdo říkal že pohled do ohně uklidňuje.

Noc pod ohňostrojem je krásná a slavnostní, jen občas mě probudí mohutné zahřmění a divný lomcování se spacákem. Sotvaže pootevřu oko a uzřu i přes stan oblohu zalitou červenými světly, uvědomím si kde jsme, a spokojeně spím dál. Nejhorší totiž je, když se člověk někdy probudí a neví kde je.  Připomíná mi to noc, kdy sme spali na Mt. Blancu a okolo stanu hřměly laviny, co letěly do údolí. Taky mě to hřmění vždycky zbudilo.

Když sme se ráno vzbudili, těšili sme se, že se rozhlídnem, jak to tu vypadá za světla, ale mezitím na vrchol sopky sednul mrak, že sme viděli sotva na krok. Nicméně erupce nejsou za světla tak zajímavý jako po tmě, taxme se rozhodli nečekat, až mrak odejde a vydali sme se dolů, abysme vůbec stihli nějakou loď, která nás od tud dostane. Měli sme štěstí, ani na nás nečekali Carabiniéri, a dokonce sme hned chytli ňákou neplánovanou loďku, která nás naložila a na Sicílii vrátit slíbila. Ještě dlouho sme na zádi sledovali, jak na širém moři mizí mýtycký kužel sopky, která nám tolik krásných chvil připravila a navždy se v našich srdích uhnízdila. Je silvestrovský podvečer, na lodi sme jenom my čtyři a několik sicilských námořníků, taxpolečně slavíme, i hluční Italové se diví, kolik rámusu vyvinou čtyři Češi. To asi včerejší vohňostroj nás tak rozdováděl. Na pevninu dorážíme už potmě, nasedáme do expedičního vozidla a uháníme k úpatí Etny, kde hodláme přelom roku oslavit. Těsně před půlnocí zastavujeme na úbočí Etny, ve výšce skoro 2000m, odkud pozorujeme ohňostroje na pobřeží, slavíme a veselíme se, posléze opodál usínáme.

Ráno se budíme zavčasu, protože na nás čeká krásná novoroční procházka. Stojí před námi další veliký cíl našeho výletu, výstup na vrcholový kráter Etny. Etna je symbol, a v naší sbírce stále chybí. Navíc nás žene zvědavost, když je poslední dobou tak čiperná. Vyjíždíme s Pepém co nejvýš to jde, poslední metry už v půl metru sněhu, na Pepého past však platí náhon na 4 kola. Končíme v zimním středisku, které je docela osiřelé, poté co tudy prohučela láva při loňských velkých erupcích. Pokoušeli sme se zjistit, kudy se vydat vzhůru, ale setkali sme se jen s nechápavými pohledy dotázaných. Podle mapy se moc orientovat nedá, protože se tady krajina dost často mění. Taxme se vydali vzhůru kolem lyžařského vleku. Hned sme narazili na ceduli, která nám mnohojazyčně zvěstovala, že je vydán přísný zákaz pokoušet se o výstup a že zaplatíme náklady spojené s dopravou helikoptérou do vězení. Helikoptéru ani basu sme ještě nezkoušeli, ale ještě víc nás láká kráter Etny, proto nápisům nevěnujeme velkou pozornost a pokračujeme ve výstupu. Stoupáme stále kolem vleku a divíme se, proč není v provozu, když je kolem tolixněhu. Později nacházíme odpověď, když zjišťujeme, že část lanovky včetně výstupní stanice i sjezdovky zmizela pod lávou. Z lávy, rok nebo dva staré, se místy stále valí dým a sálá žár.

Stopáme tedy radši sněhem, abysme se v případě slabé skořápky nepropadli do červený marmelády. Výstup je značně složitý, sněhu až po kolena, navíc se to strašně boří, a nejednou, ten co prošlapává, náhle zmizí v díře, z níž se začne valit dým. Můžou za to jeskyně vytáté zespod ve sněhu díky teplu, stoupajícímu z lávy. V takovém případě propadlíka vytáhneme, protože sám by se od tud s objemným tlumokem nevyškrábal, vyměníme prošlapávače a stoupáme dále. Po celodenním výstupu shledáváme, že se nám dnes nepodaří vrchol dobýt, proto hledáme vhodné místo na bivak. Vystoupili sme do jednoho bočního kráteru, kde bylo krásný teplíčko, přívětivé klima nás lákalo ubytovat se právě zde, nicméně jedovaté sirné páry nám neskýtají záruku úspěšného probuzení. Sestoupili sme tedy z5 dolu z kráteru a vybudovali sněhový záhrab v závěji na jeho úpatí. Bivak byl velmi ukrutný. Velmi hrubý mráz, dlouhá noc a vánice, která vytvářela závěje i ve stanu, nás přinutily uložit se ve všem oblečení, co sme ssebou měli. Nicméně o to hezčí bylo probuzení do krásného prosluněného rána den následující.

Ze sněhu sme vyhrabali ruxaky, sbalili se nalehko a vydali se k vrcholovému výstupu. Než sme se v tej spoustě sněhu dohrabali k úpatí svahu vrcholového kráteru, slunce již pěkně hřálo, opíralo se nám do zad a dělalo nám to vyloženě dobře (vono to asi úplně dobře nebylo, jaxme později zjistili).

Krásné počasí, rozhled do nekonečných dálek, třpytící se moře v dáli, -jasnou oblohu čeří jen dým stoupající z kráteru Etny. Prostě dokonalý výstup. Stoupání po svahu kráteru je velice strmé, prošlapáváme půl metru čerstvého sněhu, při zastávkách se rozhlížíme do dálky, pozorujeme sicilské pobřeží, které je přímo pod námi. Od vrcholu nás dělí asi 100 výškových metrů, už začínáme věřit, že to dokážem a splníme si další velké předsevzetí, když v tom to přišlo! –Ozvala se divná dutá rána, celej svah se pohnul, kolem nás proletěla sněhem trhlina. Divnej pocit, něco se děje... Nikdo se nezmoh ani na slovo, ve zlomku sekundy máme v trenýrkách hnědo. V dalším zlomku sekundy už aspoň víme, co se děje. Za mohutného hřmění se kolem nás trhá lavina a tuny sněhu se řítí do údolí. Však nevíme, co bude s náma, instinktivně uchopujeme cepíny do záchranného postavení a mlčky přihlížíme fascinující síle přírody. Ve zlomku sekundy si osvěžujeme plovecké techniky, -kraula, znak i prsa, protože v lavině se musí plavat. Když lavina po chvíli utichne v údolí, opatrně se rozhlížíme a mapujeme situaci. Zůstali sme viset na sněhové kře, mezi trhlinami, několik metrů od místa, kde se lavina utrhla. Opatrně slejzáme na laviniště, zlehka našlapujem, a hledíme vzhůru, kdy se utrhne další kus nad náma.

Poté jednotlivě a obezřetně překračujeme úsek zvýšené lavinové aktivity a pak už jen závěrečný trhák mixovým lávo-sněhovým terénem, a zanedlouho vítězně stojíme na hraně jednoho z hlavních kráterů Etny. Ani zákazy úřadů, ani laviny, či mrazivý bivak, nám nezabránily dojít až k cíli a uspokojit se tak dalším významným vyvrcholením.

Z kráteru se valí dým, že ani není vidět na dno, jestli tam něco bublá, jestli se něco velkýho chystá. Perioda výbuchů Etny by tomu zrovna odpovídala, tak trpělivě vyčkáváme a snažíme se jí vyprovokovat sprostýma heslama. Láká nás možnost vidět erupci z první ruky:-)

Když se nic neděje, odpouštíme Etně její indispozici, ostatně sme si dost užili na Stromboli, posvačíme a vydáváme se na sestup. Ještě ten den úspěšně sestupujeme až do údolí a pomalu se vydáváme na cestu domů. Čas prázdnin se totiž pomalu nachýlil, všechny plány a předsevzetí sme úspěšně splnili, je tedy čas otočit na sever. Ještě absolvujeme pravidelnou svačinu, abychom nabrali síly na cestu, a následně opouštíme ostrov přívětivý.

Při představě toho klimatického a podnebného hnusu, který nás doma očekává, se dlouho rozmýšlíme, jestli by nám nebylo mezi pomeranči líp, těžko se k odjezdu přemlouváme. Však co nám zbývá...